blog
Svatební cesta na Yukon
FOTO: Archiv Jiřího Čelouda
Článek byl vytvořen pro PARAPLE MAGAZÍN
Kateřinu jsem potkal poprvé na cyklistickém kurzu Centra Paraple před pěti lety. Teď, už s prstýnky na rukou, balíme do obrovských lodních vaků všechno vybavení, které budeme potřebovat na přežití měsíční svatební cesty.
Nejvíce prostoru zabralo vybavení na řeku, které jsme narychlo pořídili v Hiku. Od neoprenových ponožek až po záchranné vesty. Neměli jsme vůbec nic, což není velké překvapení, když já jsem byl na řece třikrát v životě. Jako dítě na Dyji a dvakrát už na káře na Vltavě.
Představa, že za týden už budu splouvat Yukon a dopluji tak, jako zlatokopové až do Dawson City, byla vzrušující. Obzvlášť, když neumím plavat.
Do Whitehorse, hlavního města teritoria Yukon, jsme přilétli v půli července. Měli jsme strach z komárů, medvědů a taky trochu sami ze sebe. Na letišti nás přivítali Jenda a Bětka s transparentem Jirka+Kačka=(A)Láska.
Byli v Kanadě už rok, vyzkoušeli několik zaměstnání, vydělali pár peněz a teď měli čtvrt roku na cestování, z čehož měsíc hodlali strávit s námi.
Když jsme narvali věci do starého Chevroletu Venture, tak jsme se jeli utábořit na místo s výhledem na řeku kousek od letiště. Rozdělali jsme malý oheň, otevřeli láhev Krakena a do rána žvanili. Bětka měla narozeniny. Ještě, že jsme jí koupili pár bonbónů, ona totiž miluje dárky. Zdálo se to jako bezstarostný večer, ale ve skutečnosti jsme u sebe měli „bear spray“ a tak trochu čekali, kdy z křoví vyleze nějaký méďa.
Nevylezl, a tak jsme namířili k Johnson’s Crossing na řeku Teslin, kde jsme nastoupili do našich nafukovacích lodí. Jenda s Bětkou měli kánoi od Kutlíků, my nafukovací seakayak. Dokázal jsem v něm plnohodnotně pádlovat a byl i relativně bezpečný. Všechno vybavení včetně vozejku jsme nějak poskládali, naložili a vyjeli jsme.
Co jsem ovšem o sobě nevěděl bylo, že jsem poměrně extrémně alergický na neopren. Takže hned druhý den pro mě, nateklého a zhnisaného, letěl díky satelitnímu telefonu průvodce jiné vodácké skupiny vrtulník. „Žádný drámo,“ jak řekl Jenda, ale jinak to řešit nešlo. Další lidi, neboli možnost zavolat pomoc, bychom potkali nejdřív za týden.
V nemocnici mi napíchli kapačku, prospal jsem se, ráno si dal sprchu, poděkoval a šel. Bylo to samozřejmě o dost složitější, ale to by bylo na dlouho.
S ostatními jsem se setkal za dva dny u „mekáče“ ve Whitehorse. Celou tu dobu pádlovali proti proudu a pod vlivem slivovice, zatímco já si hověl v hotelu za sto šedesát dolarů na noc. Líbánky jako prase!
Od „mekáče“ jsme jeli za Carmacks, kde jsme těsně pod peřejemi Five Finger, které za dob zlaté horečky znamenaly pro zlatokopy poslední smrtelné nebezpečí, našli super kemp. Byli jsme tam tři dny, než se moje tělo trochu víc vzpamatovalo. A pak jsme, už s vidinou lepších zítřků, opět usedli do lodí.
Yukon tekl celkem rychle a ve vodě se tvořila spousta vírů, na které bylo potřeba si zvyknout. Naopak nebezpečné peřeje jsme až do Dawsonu neměli potkat.
Řeka měří přes tři tisíce kilometrů, my jsme spluli asi desetinu – z Carmacks to vycházelo na zhruba třistaosmdesát. Počítali jsme, že to stihneme za osm až devět dní a naše ženy tomu přizpůsobily zásoby jídla. Vodu jsme po cestě filtrovali.
V řece bylo spousta malých ostrůvků vzdálených od břehu desítky, někdy i stovky metrů, což bylo skvělé pro kempování přes noc. Ono kdyby medvěd chtěl připlavat, asi by stejně připlaval, ale strach jsme příliš neměli. Tedy až do třetího dne, kdy na nás jeden ze břehu zíral. Vypálili jsme na něj „bear banger“, což je petarda vložená do plastové trubičky s pružinkou, která ho měla vystrašit. Moc to nepomohlo, šel z druhé strany. Ačkoliv už bylo k půlnoci a my byli hodně unavení, sbalili jsme tábor a pluli po řece další hodinu, než jsme našli bezpečnější místo.
Musím se přiznat, že až tady jsem pochopil, jakou sílu příroda má. Z břehu nás pozorovalo nespočet zvířat. Obrovská grizzly medvědice s mládětem, menší černí medvědi, slunící se rys, los, sobi, bobři, nad námi létali orli…
Zato lidí tu člověk moc nepotkal. Sem tam vodáka, občas indiána s člunem plným ryb. Když jsme nepádlovali, ale soulodili, četli jsme si střídavě nahlas knihu o šumavských samotářích. Nikdo neměl tušení kolik je hodin, ani kde zrovna jsme a kolik jsme toho už upluli.
Do cíle jsme dorazili osmý den. Dawson je zvláštní místo. Za dob své největší slávy na konci 19. století zde žilo asi třicet tisíc lidí. Byla tu divadla, operní sál, mnoho restaurací, ale také nevěstinců a tančíren.
Nyní by ho někdo možná označil za zapadákov, ale pro mě to bylo poklidné město s několika zcela mimořádnými nebo i nechutnými tradicemi. Například se sklenicí s whiskey a opravdovým lidským prstem, kterého, když se při pití dotknete rty, dostanete diplom. Na mém je pořadové číslo 81 686.
Jenda s Bětkou jeli stopem pro auto a my si zatím s Kačenkou užívali pár hodin o samotě. Další den jsme přejeli hranice Kanady a USA. V Toku jsme se napojili na Alaska highway a jeli do Fairbanks, kde jsme vymýšleli, co dál.
Na informacích v Denali parku nám týpek za počítačem řekl: „Teda lidi, vy máte štěstí, zrovna se tu někdo odhlásil a vy můžete jet do parku autem a zůstat tři dny v kempu Teklanika.
Normálně je potřeba si místo rezervovat několik měsíců předem.“
Paráda! Po šotolinové cestě to do kempu bylo několik desítek kilometrů a byla to cesta naprosto fascinující. Z kempu to bylo dalších osmdesát kilometrů k Wonder Lake, ke kterému každou půl hodinu jezdil autobus. Autobusy mají tu výhodu, že do nich můžete kdekoliv nastoupit a kdekoliv z nich zase vystoupit. Ale nejlepší na tom všem bylo, že každý druhý takový camperbus tu měl nainstalovanou plošinu pro vozíčkáře.
Druhý den jsme do něj nasedli, a ačkoliv nikdo z nás nefandí tomuhle komerčnímu druhu cestování, museli jsme uznat, že to „amíci“ mají zvládnutý fakt skvěle. Řidička celou cestu povídala něco do mikrofonu. Když viděla medvěda, losa nebo jsme zrovna byli v místě, kde se někdy objevuje smečka vlků, zastavila a nechala lidi podívat se a cvaknout fotku. Další den jsme s Jendou jeli po té samé cestě na výlet na handbiku a holky šly na pěší túru do hor.
Zbývalo nám posledních pár dní. Jeli jsme do Anchorage, kde jsme si přes AIRBNB pronajali na jednu noc část domu. Vyprali jsme špinavý hadry a sebe, uvařili skvělou večeři a odpočívali.
Před odletem jsme ještě stihli zajet do hor k jezeru, kde jsme naposledy vytáhli naše vodácké vybavení a pádlovali k ledovcovému splazu. Nádhera! Z lodi jsem sice každou chvíli málem vypadl, jak jí vítr a vlny lomcovaly, ale zážitek to byl teda silný.
S Jendou a Bětkou jsme se rozloučili na letišti v Anchorage. Je čekalo další cestování a povinnosti, nás tři přestupy a padesát čtyři hodin na cestě do Prahy. Manželství přežilo!
