blog
Island – Mé životní dobrodružství
TEXT: Jiří Čeloud, instruktor nácviku soběstačnosti Centra Paraple
FOTO: Archiv Jiřího Čelouda
Článek byl vytvořen pro PARAPLE MAGAZÍN
Prší, jsou zamlžená okna, svítí jedno světýlko. Na první pohled by si kolemjdoucí asi řekl, že v tom autě má mladý pár rande. My ale dosáváme láhev becherovky, já hraju na před pár hodinami koupenou foukačku Hohner laděnou v C dur melodii Pata a Mata a Jenda skládá na ukelele hymnu k naší první expedici – „…trý hendbajks end trý frends, gouing eraund Ajslend“.
Vracíme se od Martiny z Bologni a kdesi u pobřeží v Caorle plánujeme, jak zvládneme ujet na handbicích „natěžko“ tisíc šest set kilometrů.
Myslím, že to tak má být. To, že jsem na káře. I když, zdravý ruce by se hodily… Šel jsem na střední s kámošem po Jihlavě, zírali jsme na nějakýho vozmena a já říkal: „Kdybych měl bejt na vozejku, nic by se nezměnilo, jen bych místo na kole jezdil na handbiku.“
ARO, spinálka, Košumberk. Rok utekl. Pak Paraple.
V Košumberku byla na skříni nálepka Dušana – jel z Moravy do Vatikánu. Na handbiku. Dost mě to zaujalo, ale nikomu jsem to neřekl.
Do roka od úrazu mám handbike taky. Od první jízdy na parkovišti a následný svalový horečky uběhlo pět let. Už jsem ve formě a kopce Vysočiny pro mě jsou výzva, ne důvod k pláči.
„Chci jet „natěžko“ z Dačic do Krumlova. Tam Rakouskem a přes Novohradky, zpět kolem Třeboně.“ Věta, která mě postavila na nový start. Těch sedm dní a ujetých tři sta kilometrů po jižních Čechách jsou tak intenzivní dobrodružství, že už není cesty zpět.
O rok později pálíme s Jendou a Matějem s naloženým autem třemi handbiky a metrákem vybavení do dánského přístavu Hirtshals. Skamarádili jsme se v pubertě, balili jsme stejnou holku. Trajekt Norrona pluje čtyřicet osm hodin s krátkou zastávkou na Faerských ostrovech. Je v něm pěkná kajuta s bezbariérovou koupelnou. Hned první večer za námi přichází dvě kočky z Brna. Bohužel i s tátou. Popijeme slivovici a dobře pokecáme. Blbý na trajektu je, že člověk nepozná, jestli se motá z pití nebo vln.
Kluci se po zkušenosti z jižních Čech rozhodli jet taky na handbiku. Jsem kvadrouš bez tricáků, netřeba si nic nalhávat, prostě jezdím pomalu. Obzvlášť, když mám za sebou v krosně ještě dvacet pět kilo. Běžný kolo je nesrovnatelně rychlejší. Do kopce se má rychlost rovná chůzi staré babičky. Jenda s Matějem vezou něco mezi třiceti a čtyřiceti kily, záleží na zásobách jídla a vody.
Při vylodění v přístavu Seyðisfjörður nám Island ukazuje svou hodnou tvář. Slunce hřeje a lehký vánek od oceánu nám přináší pocit jistoty. Jistoty, že to zvládnem.
Na začátek je potřeba překonat několik set výškových metrů. Silnice se klikatí vzhůru. Kluci na nic nečekají, omotávají handbiky gumicuky a táhnou je za sebou. V některých úsecích, ačkoliv to nemám rád, táhnou i mě. Ego musí ustoupit.
Po hodině se naplňuje všemi opakovaná věštba. Během pár minut se obloha zatahuje, začíná sněhopršet a mně běží v hlavě jen to, že v tomhle nemůžu dlouho přežít. Islandské počasí umí být pěkně temperamentní bestie.
V Egilsstaðiru se napojujeme na silnici č. 1, takzvanou Ring Road, po které jedeme dalších čtyřicet tři dní. Počasí se zase rychle moudří. Tenhle apríl nás zkouší po celou dobu výpravy. Stan stavíme v opuštěném kempu. Na vařiči vaříme těstoviny s červenou omáčkou a pak lezeme do chladných spacáků.
První týden nemůžu vůbec spát. Tělo není zvyklé na takovou nálož zimy a nepohodlí. V kole jsem každý den nejmíň dvanáct hodin a i přes velkou únavu se ve spacáku třepu několik hodin, než usnu. Dobrý je, že cestuju s dvěma týpkama, který mi bez problému utřou zadek, ale slzičky fakt ne, takže bulení odkládám na jindy. Cítím, jak nás tenhle trip všechny zoceluje.
Míříme k nejmohutnějšímu islandskému vodopádu Dettifoss. Sto metrů široká řeka Jökulsá á Fjöllum má dva až třikrát větší průtok než Labe s Vltavou u Mělníka dohromady. Tohle přírodní divadlo má nepopsatelnou sílu. Dochází nám jídlo a zajížďka pro něj je šedesát kilometrů. Nevadí, proto jsme přeci tady.
I když ne tak docela. Zeptá-li se mě někdo na nejsilnější zážitek, neřeknu vodopád, gejzír nebo příroda obecně. Řeknu pocit svobody. Doba, kdy jedeme mlčky vedle sebe majíce celou silnici jen pro sebe. Doba, kdy je člověk pouze sám se sebou a zároveň není osamocen.
Ve tři ráno přijíždíme k lázním u jezera Mývatn. U chodníku leží neotevřená plechovka od piva. Lupnem ji tam a kluci rychle postaví stan. Já jdu okamžitě spát, spal jsem už skoro na kole. Jenda ještě rychle vlítne do horké vody. Matěj skočí hned za ním a rozbije si hlavu o dno. Jak ironické, když je na expedici s člověkem, který si zlomil krční páteř skokem do vody.
Na cestě jsme už týden a cítíme, že si musíme den dva dáchnout. Dobře se najíst, doplnit energii. V krámu nakoupíme všechno, na co zrovna máme chuť, bez ohledu na místní vysoké ceny a příšerně se přežereme.
Odpoledne sedáme do kol bez bagáže a jedeme omrknout sopku Krafla. Měsíční krajina kolem vznikla před sto tisíci lety a pod koly nám to podivně praská a syčí. Stojí zde elektrárna využívající geotermální energii z okolí sopky. A v ní je muž, který umí svářet hliník.
Matěj totiž při stoupání zlomil kliku pohánějicí handbike. Už dřív jsme dostali kontakt na islandského dealera handbiků, kdyby se něco stalo. Voláme mu a říkáme naše trable. On „…no víte, já sice jsem prodejce handbiků, ale zatím jsem žádný neprodal. Nicméně jeden má objednaný muž z Reykjahlíðu. Zkuste mu zavolat, bydlí tři kilometry od vás, třeba vám pomůže.“
Gísli Sverrisson nebyl zrovna doma, tak nám poslal svého kamaráda s pickupem. Ten nás odvezl do zmíněné elektrárny ke svářeči, který kliku zavařil. Nikdo nic nechtěl. Prý je normální si pomáhat.
Ráno jsme jeli Gísliho navštívit. Padesátiletý usměvavý sympaťák vlastní místní kemp. Prý ať zůstaneme do zítra a večer s ním posedíme. Rádi přijímáme. Navíc, už týden jsme se nemyli. Ochutnali jsme u něj typický islandský chléb. Narvou těsto do krabic od mléka, vloží je na dvacet čtyři hodin do horké země a nechají je tam pomalu péct. Hutný a nasládlý chléb je nejlepší s máslem a uzeným lososem. Gísli mě naučil, co znamená pohostinnost. Jsem mu za to vděčný.
První noc po návštěvě Gísliho spíme půl kilometru od jednoho z nejkrásnějších vodopádů ostrova Goðafoss. Ráno se k němu jedeme pokochat, ale bohužel se nám tam stane taková nemilá věc. Po příjezdu dvou autobusů s turisty se atrakcí stáváme my. Kolem nás to cvaká a blejská, jak u opic v ZOO. Raději rychle pobalíme svačinu a ujíždíme zpět na naši silnici, kde je nám nejlépe.
Do Reykjavíku cesta ubíhá. Počasí nám přeje, sluníčko svítí a my jsme šťastní. Islandští koně známí svým chodem töltem s námi běhají podél silnice a zvědavě si nás prohlíží. Ovce si s námi zase povídají, když už si my sami nemáme co říct.
V hlavním městě nás čekají dva dny odpočinku. Kupujeme si pár piv a jdeme se projít po Reykjavíku. Zrovna sedíme před kostelem Háteigskirkja, když přijede auto. Tři kluci vyhodí z kufru komplet toaletní mísu, každý si na ni sedne, vyfotí se a jedou dál. Prý že takto objíždí všechna známá místa ve městě. Vtipný.
Opravujeme kola, nakupujeme zásoby a frčíme dál na východ omrknout gejzír s malým „g“ jménem Strokkur. Každých pět až deset minut chrlí vařící vodu do výšky dvaceti metrů. O několik kilometrů dál je Zlatý vodopád Gullfoss. Spolu s národním parkem Þingvellir a gejzírem s velkým „G“ Geysirem tvoří tzv. Golden Circle. Náramná podívaná.
Pomalu nám dochází peníze. Jenda už na začátku mluvil o dupster divingu, neboli vybírání odpadků. Jeden večer tedy zkoušíme zajet za supermarket omrknout, jak se situace má. V kontejneru jsou sušenky s končící dobou expirace, několik pomačkaných, ale jinak nepoškozených plechovek coly a žlutý, tak akorát zralý meloun.
Expedice nabírá nový směr. Přestáváme hltat kilometry a šidit se „tousťákem“ s margarínem. Stávají se z nás lovci vyhozených potravin.
Na východ nám to jede. Denními porcemi okolo sedmdesáti kilometrů se daří držet plán a vidina, že stihnem trajekt, je uklidňujicí. Jen občas nás něco zdrží. Například nádherné šedesát metrů vysoké vodopády Seljalandsfoss a Skógafoss, či ledovec Vatnajökull pokrývajicí plochu zhruba sto krát sto padesát kilometrů. U obrovského ledovcového splazu posvačíme nedávno „vykontěné“ jídlo, cvakneme pár fotek a frčíme do cíle.
Sjezd do Egilsstaðiru, kde končíme naši pouť po Ring Road, je silně emotivní. Šest týdnů, tisíc šest set kilometrů. Životní dobrodružství. Hlavou se mi honí tisíc myšlenek, převládá však pocit toho, že jsem to dokázal. Sám sobě.
Díky kluci. Díky Islande.
