blog
Balkánský roadtrip
TEXT: Jiří Čeloud, instruktor nácviku soběstačnosti Centra Paraple
FOTO: Archiv Jiřího Čelouda
Článek byl vytvořen pro PARAPLE MAGAZÍN
Loni na jaře jsem na německé stránce s ojetými vozy našel nádhernou obytnou dodávku, starého transportéra. Ale za nechutný prachy, pětadvacet táců v éčkách. „Kačenko,“ ptal jsem se ženy, „až bude za patnáct, můžu si ho koupit?“
Pak jsem jednou takhle při podzimu zevloval u počítače a vyskočilo na mě to samý auto. Za patnáct. A vzhledem k tomu, že mi má milovaná žena tehdy s velkou dávkou empatie odpověděla: „Joo,“ do měsíce stálo před domem.
Úvěr na čtvrt milionu mi rozhodně stál za neomezenou možnost fantazírování nad budoucími cestami.
Po třitvrtě roce vymýšlení a realizace vhodných úprav konečně sedím za volantem a jsem jak malé dítě, upřímně šťastný. Dovnitř se dostávám přes plošinu a sedadlo řidiče i spolujezdce mám otočné. Zvedl jsem světlou výšku o deset centimetrů pro lepší průjezdnost terénem, na zadních dveřích je moderní domácí „improvement“ pro uchycení handbiku. V interiéru není místa nazbyt, ale s vozíkem se tu otočím a vše zvládám používat, postel máme ve výšce vozíku. O moc víc pro to, abych mohl fungovat sám, s co nejmenší Kaččinou pomocí, už udělat nešlo.
Je půlka září, babí léto je v rozpuku a my míříme na jih s první zastávkou v rakouském Wildalpenu. Celý víkend trávíme na řece Salze s partou kamarádů. Je vážně krásně. Vrchní část řeky sjíždíme na nafukovacích kánoích všichni, já druhý den zůstávám s Tefíkem.
Tef je náš pes, kterého jsme si před třemi lety dovezli jako opuštěný suvenýr z Tenerife. Válíme se spolu v autě na louce, já si čtu knihu Saudade o cestě kolem světa na kole a kajaku od Matěje Balgy a jsem rád, že tam nejsem sám. Odpoledne se s kamarády rozloučíme a jedeme dál už pouze ve třech přes Wörthersee do Slovinska.
Plán cesty jsme si připravili, nicméně víme, že vše se naplánovat nedá. Těsně pod horizontem 18% stoupání mezi Villachem a Kranjskou Gorou nám u ručního řízení praská tyčka k plynu. Brzda je naštěstí funkční. Rychle se u volantu vystřídáme a serpentýnami k prameni řeky Soči v Národním parku Triglav si to sviští Kačka. Vlastně jsem rád, že neřídím. Jednak se můžu kochat a pak je to s dvacet let starým autem, s hydraulickým posilovačem řízení, celkem makačka.
Po deseti kilometrech se musíme vracet, silnice je kvůli opravám uzavřena. Den blbec pokračuje v kempu u Bohinjského jezera, který je narvaný k prasknutí a pro vozík dost nevhodný. Vůbec se nám tam nelíbí, ale vezeme s sebou seakajak a chceme den dva popádlovat po jezeře. Dilema, zda zůstat nebo ne, řešíme načnutím piva. Rozhodujeme se jet jinam. Den nakonec končí dobře.
Dostáváme se do krásného bezbariérového kempu ležícího na cyklostezce mezi Bohinjí a Bledem. Po horké sprše si před spaním pouštíme islandský film Berani. Po dalších dvou dnech, které trávíme výlety s handbikem po okolí, nám v místní autodílně svaří řízení do použitelného stavu a my se tak můžeme vydat přes Chorvatsko do Bosny a Hercegoviny.
Pan Fischer, jak našemu transportéru říkáme, jede jako drak a nebýt kočky, která se rozhodla ukončit svůj život skokem pod jeho kola, ubíhá cesta bezproblémově. Kačenka ji bohužel oplakává a od té doby krmí osamělá zvířata granulemi a kapsičkami.
Hlas muezzina, svolávající z minaretu muslimy k modlitbě, nás vtahuje do jiné kultury. Z Bosny máme dobrý pocit. Zastavujeme v národním parku Una, v upraveném kempu u řeky. Večeříme před pár minutami ulovené pstruhy, zapíjíme je rakijou a pak už promrzlí, noční teploty totiž pomalu míří k nule, jdeme spát.
Nedaleko jsou sice nádherné vodopády v Martin Brodu a pak především v Štrbački buku, vozíčkáři jsou však, bohužel, nepřístupné.
Ze silnice E761 se odpojujeme na Drvar a směřujeme po západě Bosny a Hercegoviny do Mostaru. Tahle několika set kilometrová část země má silného genia loci. Sem tam nějaké světýlko s náznakem života, jinak tisíce opuštěných domů, pustina.
Do Mostaru přijíždíme v lehkých rozpacích. Všechna známá turistická místa nás zatím totiž zklamala. Mostar však nikoliv. Nečekaně málo lidí a příjemná atmosféra nás potěšili tak, že jsme si na trhu koupili mosazný mlýnek na kávu.
Po dvoudenní zastávce a koupačce na poloostrově Pelješac pokračujeme dál po pobřeží Černé Hory směrem ke Skadarskému jezeru. K tomuhle ornitologickému a vodnímu ráji na hranici s Albánií jsem se dost těšil. Jsme zaparkovaní v pěkném kempíku za 15 € na noc. To je dobrá cena a navíc místní šéf pořád vyřvává: „Chvala Česka narod.“ Máme se tu pěkně. Při výletě kolem jsme jak v ZOO. Pozorujeme kudlanku, hada, želvu, ta se líbila především Tefíkovi, krávy a miliardu žab. Večer si grilujeme pljeskavicu, zajídáme ji ajvarem a zapíjíme pivkem. No, každopádně to nejdůležitější nás teprve čeká.
Do vesnice Theth, uprostřed albánských hor, vede silnice SH21. Ani předem nevíme, jestli je pro nás průjezdná. Neustále stoupáme do hor. V cca 1 800 m n. m. končí asfaltová část cesty a začíná šotolinový úsek. Po pár stech metrech vidíme, že se zde staví hotel. Až bude hotový, bude to ubytování na jednom z nejkrásnějších mnou navštívených míst.
A jedeme dál. Cesta se nebezpečně zužuje. Potkáváme velký off-road naložený dělníky a já musím couvat do nejširšího místa cesty. I tak se se sklopenými zrcátky míjíme o milimetry. Já jsem nalepený na skále, off-road má kola blízko několika set metrového srázu. Po chvilce se stejná situace opakuje a já cítím, že jet takhle ještě těch dalších patnáct kilometrů je nad moje řidičské schopnosti. Mít s panem Fischerem najeto o pár desítek tisíc kilometrů navíc, tak možná pokračujeme, ale takhle už to vidím jako moc riskantní a tak auto otáčím.
Že jsme do Thethu nedojeli, nás nemrzí. Spíme před zmíněným hotelem v našem vlastním hotelu na čtyřech kolech. Je jasná, chladná noc a my usínáme pod dekou navíc.
Snídáme za svěžího vánku pod sluncem rozsvícenou oblohou, opouštíme hory a pomalu se začínáme vracet domů. Řídí Kačka. Dlouhé klesání nám okořeňuje prasečí rodinka na lovu u kontejneru a pasáček koz se svým asi stopadesátihlavým stádem. Bereme to zkratkou, hroznou cestou, ale zase máme trochu dobrodružství. Míjíme Prokleté hory a podél řeky Tary směřujeme na sever do černohorského Durmitoru, kde se procházíme kolem Černého jezera.
Večer, už hodně unavený z řízení, beru zavděk odpočívadlem nedaleko Záhřebu. Ráno otáčím klíčkem a nic. Auto se nažhaví, ale nejede startér. Kačka na něj poklepe a nic. Už už se chystáme rozebrat kryt pod volantem a mrknout na spínací skříňku. Nakonec jdu ale „zabulet“ ke kavárníkovi, jestli by sem pro nás nějaký mechanik z okolí nedojel.
Sedíme v odtahovce a ptáme se, jak je dílna daleko. „Sixty, seventy kilometers,“ odpovídá chlápek. Poleje mě pot, ačkoliv se nepotím a říkám: „No pane Fischere, to jste teda takhle ke konci docela posral. No nic, prodám vás a radši koupím Mercedesa Sprintera!“
U dílny chlapi stáhnou auto z podvalu, otočí klíčkem a pan Fischer nastartuje. Najednou! Vadný indikátor schalter páky nepustil motor k nastartování. Taková blbost. Dali jsme 120 € za odtah a domů jeli těch asi šest set kilometrů nonstop.
Pana Fischera si teda nakonec nechám. Je skvělej. Pár úprav je ještě potřeba, ale na příští rok se chystáme do Albánie, krásky se špatnou pověstí, jak zní název knihy Petra Horkého, znovu. Na řeku a hlavně na delší dobu.
